středa 27. srpna 2014

Letem světem: Budapešť podruhé



Kdysi dávno pronesl jeden muž tento výrok: "Všechny daleké cesty začínají prvním krokem..." A tím teď nechci tvrdit, že cesta do Budapešti byla daleká, jde o ten první krok a cestování ať už je to kamkoliv. Před dvěma lety jsem poprvé s mým drahým zavítala do Budapešti, před dvěma lety začala naše společná cesta životem. A letos nás opět něco táhlo na to stejné místo. Tentokrát v Budapešti strávíme čtyři dny. 


Zase jsem ve svém živlu. Vyhledám zajímavá místa a pečlivě vše značím do mapy barevnými pastelkami, aby bylo vše přehledné.



18. srpna
Vyrážíme na autobus směr Budapešť. Nikam neběžíme ani nespěcháme, zdá se mi to podezřelé oproti minulým výletům. Stojíme na nástupišti dříve než bus. Vše jde podle plánu. Cesta do Budapešti trvá z Brna asi pět hodin. Těšíme se na čtyři dny nádherného počasí v úžasném městě.

Po příjezdu jsme se snažili zorientovat a vyrazit ihned do hotelu, kde na nás čekal krásný apartmán s malou kuchyňkou, televizí visící na stěně, navoněnými peřinami a celkově veškeré vybavení vypadalo jako kdyby ho před chvílí přivezli úplně nové z obchodu. Hotel se nacházel v ulici, která trošku připomínala brněnský Cejl či ulici Křenová, ale nemůžeme si stěžovat. 

Při hledání našeho hotelu jsem narazila na místa, která mi připomínala úplně jinou zemi. Zahlédnu úzkou uličku, ve které stojí u zdi opřený skůtr a připadám si jako v Itálii. Pokud si pamatujete dobu, kdy u nás jezdily staré autobusy, tak přesně tyto dopravní prostředky jezdí doposud v Budapešti. Česko před dvaceti lety. Občas to zasmrádlo bezdomovci, občas gyrosem z fastfoodu a občas z cukráren nebo restaurací, kterých tam byla spousta. 

Do centra to bylo kousek. Vyrazili jsme prozkoumávat město. Procházka Budapeští při západu slunce, kolem Dunaje. Pokračovala přes most Széchenyi a dále směřovala na Budínský hrad, kde se ten den odehrával tradiční srpnový festival Sziget. Jako by jsme tam byli včera. Téměř nic se za ty dva roky ve městě nezměnilo.





Po cestě jsme narazili na nejznámější tržiště v Budapešti, které jsme minule nestihli navštívit a abych řekla pravdu, zvědavost byla velká. Půjdeme se podívat dovnitř. U vchodu stál obrovský Maďar a něco pořvával tou jejich zvláštní řečí. Na mě také zařval. Hodila jsem zpátečku a šli jsme pryč. No jo, dneska mají do pěti, necháme to na zítra.
Řekněme moje první zkušenost s maďarštinou.







A jaké jsou moje první dojmy? 
  • Absolutně nedodržují a nerespektují semafory pro chodce, pokud nedáváte pozor, zajedou vás. 
  • Angličtina jim moc neříká, valí si to svoje a pak se vztekají, že jim nerozumíte. 
  • Všechno vám tam přijde drahé, zkrátka forint je jiná měna. 
  • Ve městě je spousta bezdomovců a bezdomovců-umělců. 
  • Papriky jsou u nich opravdu oblíbené, dávají je do všeho. 
  • Lidé se zde až na pár výjimek a to bez urážky, opravdu neumí oblékat.




19. srpna
Když navštívíte nějaké místo podruhé, je jasné, že chcete zažít něco nového, co jste doposud nezažili. Jelikož je Budapešť město lázní a termálních pramenů, rozhodli jsme se jedny navštívit. Nešlo o pouhé vykoupání v teplé vodě, lákaly nás lázně, ze kterých šel mráz po zádech. Toužili jsme po stylovém prostředí, stářím zašlých zdech, jakoby se tam zastavil čas. Zvítězily lázně Király. Nenápadná budova v centru města, šatny, které vypadaly jako převlékací kabinky z padesátých let, možná i starší a hlavní bazén ve tvaru 8-úhelníku se nacházel v neskutečných prostorách, po kterých jsme toužili. Nad hlavou kopule s malými otvory, kterými prosvítaly sluneční paprsky. Další osvětlení viselo jen na kamenných zdech bez omítky okolo ozdobené pavučinou. Sem tam závan termálního pramene a kolem nás dalších pět různých lidí různé národnosti. Nepopsatelný zážitek za 1700 HUF. 

Jediná věc, která mě v lázních dokázala vytočit, byl Maďar, co neuměl anglicky a byl naštvaný, že mu nerozumím. A to jsem ho slušně požádala: "Please, in English!" Moje druhá zkušenost s maďarštinou.





Ten den se nám ještě podařilo vyšplhat na kopec Gellért, navštívit Babiččinu palačinkárnu a již zmíněnou známou tržnici. Plno stánků se mohlo chlubit výstavní zeleninou a ovocem za relativně příznivé ceny, další stánky s typickými pokrmy a dobrotami či různými suvenýry. Druhé patro bylo přesyceno oblečením a vyšívanými ubrusy, což nebyl zrovna střed našeho zájmu, a tak jsme se zdržovali pouze v prvním patře. 












20. srpna
Předpověď počasí trochu kecala. Ráno se probudím a co nevidím, déšť! Dopoledne strávené v posteli a čekáním až přestane pršet nebylo zrovna v plánu, ale jakmile po poledni přestalo, vyrazili jsme do města. Naše kroky směřovaly do historického centra a směrem k Andrássyho třídě, kde se nacházela jedna z restaurací, kterou jsme se chystali vyzkoušet. Překvapilo nás, že první vybraná restaurace už neexistuje, zmizela. Tak jdeme do druhé. Představa, že budu čekat ve frontě na místo k sezení mě přiváděla k zoufalství, protože hlad byl větší a větší. Naštěstí to šlo rychle a už nás vedla obsluha ke stolku. Jednalo se o bistro, kde můžete sníst vše, na co máte chuť a zaplatíte pouze 1390 HUF.
Po obědě jsme pokračovali dál po Andrássyho třídě až na Náměstí Hrdinů a následovala cesta zpět. Malou odbočkou na cestě zpět byla procházka směrem k nádraží Nyugati. Neskutečná budova. Uvnitř budovy končily koleje a nejspíš se tam zastavil čas někdy v padesátých letech. Ale vlaky stále jezdily.

Tento den byl svátek svatého Štěpána, jeden z největších maďarských svátků. Sv. Štěpán je považován za zakladatele Maďarska. Obchody byly zavřené a v ulicích téměř žádní turisté, spíše místní. 







21. srpna
Čas uklidit apartmán, zabalit věci a hurá ještě na pár hodin do centra než se rozloučíme s Budapeští. Směřovali jsme do centra, místa zvaného Fashion Street, kde mým cílem byla velká čtyřpatrová Zara a dále ulice, která navazovala na tuto nákupní zónu. Zavzpomínali jsme a vybavovali si, jak tato ulice vypadala před dvěma lety, kdy tudy naše kroky vedly, ale v opačném směru.

Všechno uteklo tak rychle a bylo načase směřovat k nádraží na autobus. Myslím, že pořád je v Budapešti ještě místo, které jsme nespatřili. Pořád je tam co objevovat a na to si musíme počkat, až se tam zase někdy vydáme. 


Žádné komentáře:

Okomentovat